Byl začátek roku 1998, já se seznamovala s internetem a všemi jeho zákoutími. náhodou jsem objevila prográmek jménem ICQ, který umožňuje celkem rychlou komunikaci po internetu, a tak to všechno začalo. Obyčejnou instalací neobyčejného programu. Dalo mi práci se v něm zorientovat, ale zanedlouho jsem ho celkem ovládla a navíc, kontaktoval mě nový pomocník: Honza. Milý kluk, kterému bylo, podle toho, co říkal, rovných 23 let a žil na Floridě. Povídali jsme si každý den dopoledne, chodil pracovat v noci, a proto, když se vracel, měl čas. Plynul den za dnem, Honza mi byl bližší a bližší. najednou slova jako "milá přítelkyně" se vytratila a nahradilo je "lásko moje" tak nepozorovaně a tiše. Honza se netajil tím, že by se se mnou chtěl sejít, každý den mi říkal, jak moc mě má rád. Posílal mi květiny, knihy, dopisy a jednou mi napsal, že jestli chci, tak přijede. Souhlasila jsem.
Přijel na čtrnáct dní, z nich se mnou strávil tři. Byli jsme na chatě v Beskydech, každý den byla večeře při svíčkách. Zbytek těch čtrnácti dnů se vymlouval, že musí být s rodiči, že maminka je nemocná, bratr má potíže a já uvěřila. Sešli jsme se až ke konci, kdy měl odjet. Rozloučil se mile a přátelsky, ale ono "víc než přátelství" se jakoby vytratilo…Když byl opět v Americe, kontaktovala jsem ho, a ne jednou. Řekl mi, že kromě mě byl ještě s jednou slečnou, co bydlí v Praze, a že si vybral ji, tak ať ho nechám být. Bylo mi hrozně, jakoby celý svět se zhroutil. Nemluvila jsem, nevšímala si ničeho. Internet patřil k mé práci, ten jsem si tedy ponechala.
Několik dnů nato jsem v e-mailu našla pár zpráv. Byly od dvou slečen, které stejně jako já Honzovi uvěřili. On si s nimi užil, nechal je být, odjel. Nevím, jak přišly na mou adresu, psaly, že jim Honza řekl, že si vybral mě. Krásná, bezostyšná lež. Tím více, že jedna z nich čekala miminko a prosila mě, abych se s ním rozešla. Tak skončila má sympatie k internetu, ale ne tak docela: s lidmi jsem stále komunikovala, ale trošku jinak: podezíravě, cynicky.
Až jednou přišel jiný "kamarád". Mluvil se mnou, byl trpělivý, nechal mě, abych rozhodovala já, o tom, o čem budem mluvit, psát. Snažil se mě rozesmát a zbavit starostí. Trvalo mu dlouho, než mě zbavil nedůvěry, ale po půl roce jsme se sešli. Čekala jsem někoho menšího s brýlemi, studijního typu, ale byl to krásný vysoký opálený kluk s italskými předky, se zářivě bílým nakažlivým usměvem. Zkrátka a dobře sluníčko. Viděla jsem ho a v okamžiku věděla, že tohle je ten kluk, kterého bych chtěla, s kterým bych chtěla zůstat zbytek života. To mi proběhlo hlavou jen na pár vteřin. O něm jsem už dávno věděla, že s žádnou holkou nechodil, protože měl zvláštní názor, chtěl jednu jedinou na celý život. A já mu uvěřila.
Až dosud, lidé, co nás znají, říkají, že jsme nerozlučná dvojice. V noci bez sebe vzájemně neusneme, bez toho, abychom si každý den pověděli o něčem, co jsme prožili, být už nemůžeme, den, kdy se neobejmeme je ztracený. Každý den se na svého muže podívám s úsměvem a hrdostí a říkám si, jak jsem ráda, že tenhle chlap je můj. A stačilo přitom jen tak málo, jen uzavřít se, nepodat ruku, nevěřit dál, nevěřit, že jsou lidé, co mají srdce na dlani a nelžou.
A.n.n.i.e