Jak to nazvat? Co třeba:

Skutečný příběh dvou virtuálních lásek

Faktem je, že jsem je zažila, u obou jsem si myslela, že jsou ty pravé. Milovala jsem aniž bych si uvědomovala, že některé věci mají mnoho důsledků. Zkusím začít tím, že dám svému prvému vyvolenému jméno, třeba Honza, je falešné, ale jen proto, že tenhle Honza žije a nevím, jak by přijal, že o něm tak veřejně mluvím. Možná špatně, možná by se zastyděl a sklopil hlavu, možná by ji naopak vzdorovitě zdvihl a řekl: "No a co!"

Byl začátek roku 1998, já se seznamovala s internetem a všemi jeho zákoutími. náhodou jsem objevila prográmek jménem ICQ, který umožňuje celkem rychlou komunikaci po internetu, a tak to všechno začalo. Obyčejnou instalací neobyčejného programu. Dalo mi práci se v něm zorientovat, ale zanedlouho jsem ho celkem ovládla a navíc, kontaktoval mě nový pomocník: Honza. Milý kluk, kterému bylo, podle toho, co říkal, rovných 23 let a žil na Floridě. Povídali jsme si každý den dopoledne, chodil pracovat v noci, a proto, když se vracel, měl čas. Plynul den za dnem, Honza mi byl bližší a bližší. najednou slova jako "milá přítelkyně" se vytratila a nahradilo je "lásko moje" tak nepozorovaně a tiše. Honza se netajil tím, že by se se mnou chtěl sejít, každý den mi říkal, jak moc mě má rád. Posílal mi květiny, knihy, dopisy a jednou mi napsal, že jestli chci, tak přijede. Souhlasila jsem.

Přijel na čtrnáct dní, z nich se mnou strávil tři. Byli jsme na chatě v Beskydech, každý den byla večeře při svíčkách. Zbytek těch čtrnácti dnů se vymlouval, že musí být s rodiči, že maminka je nemocná, bratr má potíže a já uvěřila. Sešli jsme se až ke konci, kdy měl odjet. Rozloučil se mile a přátelsky, ale ono "víc než přátelství" se jakoby vytratilo…Když byl opět v Americe, kontaktovala jsem ho, a ne jednou. Řekl mi, že kromě mě byl ještě s jednou slečnou, co bydlí v Praze, a že si vybral ji, tak ať ho nechám být. Bylo mi hrozně, jakoby celý svět se zhroutil. Nemluvila jsem, nevšímala si ničeho. Internet patřil k mé práci, ten jsem si tedy ponechala.

Několik dnů nato jsem v e-mailu našla pár zpráv. Byly od dvou slečen, které stejně jako já Honzovi uvěřili. On si s nimi užil, nechal je být, odjel. Nevím, jak přišly na mou adresu, psaly, že jim Honza řekl, že si vybral mě. Krásná, bezostyšná lež. Tím více, že jedna z nich čekala miminko a prosila mě, abych se s ním rozešla. Tak skončila má sympatie k internetu, ale ne tak docela: s lidmi jsem stále komunikovala, ale trošku jinak: podezíravě, cynicky.

Až jednou přišel jiný "kamarád". Mluvil se mnou, byl trpělivý, nechal mě, abych rozhodovala já, o tom, o čem budem mluvit, psát. Snažil se mě rozesmát a zbavit starostí. Trvalo mu dlouho, než mě zbavil nedůvěry, ale po půl roce jsme se sešli. Čekala jsem někoho menšího s brýlemi, studijního typu, ale byl to krásný vysoký opálený kluk s italskými předky, se zářivě bílým nakažlivým usměvem. Zkrátka a dobře sluníčko. Viděla jsem ho a v okamžiku věděla, že tohle je ten kluk, kterého bych chtěla, s kterým bych chtěla zůstat zbytek života. To mi proběhlo hlavou jen na pár vteřin. O něm jsem už dávno věděla, že s žádnou holkou nechodil, protože měl zvláštní názor, chtěl jednu jedinou na celý život. A já mu uvěřila.

Až dosud, lidé, co nás znají, říkají, že jsme nerozlučná dvojice. V noci bez sebe vzájemně neusneme, bez toho, abychom si každý den pověděli o něčem, co jsme prožili, být už nemůžeme, den, kdy se neobejmeme je ztracený. Každý den se na svého muže podívám s úsměvem a hrdostí a říkám si, jak jsem ráda, že tenhle chlap je můj. A stačilo přitom jen tak málo, jen uzavřít se, nepodat ruku, nevěřit dál, nevěřit, že jsou lidé, co mají srdce na dlani a nelžou.

A.n.n.i.e