kotatkobile - Leny
|
stíny stromů natahují sva chapadla. Tu nastane vteřina ticha, aby pak náhle tisíce hlásků vykřičely do světa tu zprávu, že zase další den padl do spárů noci a zase jsme o den starší a o den blíže zkáze. Ani nářek stoletých stromů (žalují na své klouby večernímu větru) neruší spánek, jenž sedl na víčka nemluvňátka. Ani vzdálený hluk města, snad jen skrytý smutek v očích matčiných trápí tu malou něžnou tvář, vkrádá se do snu ta bolest. Snad proto ten tichý pláč. |
|
Proč pláčeš, vrbičko?
Snad pro kapky vody, jež plynou do neznáma?
Snad pro bílé chmýří pampelišek,
jež rozlétlo se do všech stran?
Snad pro pomíjivost okamžiku?
Nikoliv.
To pro jedno malé mládě, bezbranné,
co nestihlo poznat svět.
To křehké tělíčko u mých kořenů spočívá,
by vrátilo se do přírody koloběhu.
A duše jeho?
Snad v ráji kočičím ...
Kdo sám bolesti má na rozdávání,
nejlépe dokáže druhým od bolesti pomoci.
Snad podle pravidla, že kdo syt jest,
hladový žaludek snadno podcení.
A nejvíce nechá na žal zapomenout ten,
kdo s vlastním si neví rady.
Co vše se za úsměvem smutného klauna skrývá?
Kdo pochopí?
Tak blízko od smíchu k pláči a od pláče k smíchu
mají jen blázni a neviňátka,
my už ztratili ten dar přejít od hluku k tichu
a naslouchání.
Když žal přijde, tak nekonečný,
když radost však, jen krátká.
Hledejme cestu zpět
tam, kde smutek hned je zapomenut.
Najděme ta vrátka.
Za nimi možná snadnější je svět.
Proč obvazy sňal jsi
z těch starých ran,
z ran, jež měly zůstat skryty?
Proč připomněl jsi kouzlo
těch šťastných rán?
Už zapomeň na ty oči,
jež bolesti jsou syty.
Báječné bejby
v očích slunce máš
všude květy září
kam se podíváš.
Při tvých prvních krocích
s tebou chci být
a ve dnech a nocích
tvoje sny snít.
Mé zlaté bejby
tvoje rty čarovný
vykouzlí úsměv
pak bezpečně vím
že za tvou lásku
bych šla světa kraj
jak obejmout umíš
jen mámy to znaj.
Voda a sůl
v mých očích.
Je jich jen půl,
co počít?
Už ne ty čtyři tvorečky
vítá nový den.
Dva pod kořeny vrbičky
skrývá tmavá zem.
(11.6.2001)