Stoupám
na vysokou horu a cesty jsou bláto, sníh a tisíce potůčků.
Pospíchám,
ale nemám už sílu běžet do vrchu.
Pospíchám,
abych tam byl dříve než se ztratí slunce.
Na
krku se mi houpe dalekohled, u pasu deka a v brašničce na pásku rum.
Sucho
v hrdle svlažuji studenou vodou z horského pramene.
Nade
mnou se tyčí skála, pod ní je moře kamenné.
Ale
nebudu tu přece veršovat, daleko je ještě do cíle.
Opírám
se o tenký zkroucený strom. Jiné tady skoro ani nejsou.
Všude
jsou jen zkroucené a polámané stromy s pahýly místo větví.
Více
je těch, které tu leží poházené na prudkém srázu,
než
těch, které se snaží odolávat drsnému podnebí.
Nesmím
dlouho stát. Při stoupání je člověku horko, ale jak zastaví,
během
pár vteřin se mu vítr dostane až do morku kostí.
A
vrchol je stále ještě vysoko.
Najednou
je člověk nahoře a těší se tím pohledem.
Nikde
nic, co by překáželo ve výhledu.
a
mezi nimi města a vesnice jako na dlani.
Pole
a louky jsou holé, nikde už ani stopa po sněhu.
Zato
na západě a na severu!
Hora
vedle hory a na nich se střídají husté jehličnaté lesy
se
sněhem pokrytými pasekami.
Sedím
na skále a dýmka, kterou držím v dlaních, jen chabě zahřívá zkřehlé ruce.
Obláčky
kouře mi bere vítr od úst a v mžiku po nich nezůstává ani stopa.
Pozoruji
trať, která vede od severu k jihu, jak se kroutí jako had,
když
se musí vyhýbat všem kopcům.
A
nejvíce tomu mému, takřka celý ho musí omotávat.
Jsem
tu sám. Tak dlouho jsem to plánoval, těšil se,
že
jednou někdo přijede a já mu to všechno ukážu, podělím se s ním o ty
krásy.
Ale
už jsem nemohl déle čekat. Cítím jak stárnu.
Dostal
jsem strach, že bych už později neměl sílu sem vylézt.
Ale
kdo ví, třeba se sem jednou vypravíme spolu, ty a já.
Jsem
zabalený v dece, ta však je jen chabou obranou proti tomu silnému větru.
Občas
vyjde i sluníčko a je to velmi příjemné.
Když
se však ztratí zase za mrakem, zastudí to po celém těle.
A
dýmka už také dohořela. Co se dá dělat, nic netrvá věčně.
A
den rozhodně ne! Měl bych jít, dokud je vidět na cestu.