Eva Kolková



Až na vrchol hory vystoupíš sám,
až nad mraky a dotknes se Slunce,
tam v krajině sněhu a ledu,
kde oheň neprohřeje zkřehlé ruce,
snad potěší tě malá sluníčka
s barvou jantaru a vůní medu. 
                    leden 1999



Sv. Valentýn je o víře, o naději a o lásce.
Víra je dát Ti své srdce do dlaní
a nebát se, že ho nebudeš chtít.
Naděje je jako víla, co Ti přinese štestí,
když vzbudíš ji svým pláčem.
A láska?
To je úsměv dítěte, když už ví,
že z toho velkého míče, který večer spadl do moře,
se ráno narodí Slunce. 
                            únor 1999



Měla jsem sen a teď je pryč,
odkoulel se jako míč,
jak duha spadla z oblohy
a tobě přímo pod nohy.

Měl jsi ho hladit něžně a hýčkat,
občas mu taky políbit víčka,
aby se mohl hodně smát.
Pak bys mohl poznat, jaký je to mít rád.
A ne ho vždy odkopávat pryč,
vždyť byla jsem to já a ne nějaký míč.

Asi tě doma neučili,
že každý odpovídá za své činy.
A odpovědnosti za ně se už nezbavíš,
každý to zná, jen ty to neumíš.

Chceš se jen bavit, jenom si užívat,
ale chtěl jsi mě vůbec někdy mít rád !?
Tvý falešný sliby a vylhaná láska
byly jako v poli zvadlá sedmikráska,
také tak marný, tolik zbytečný,
vždyť i k něžnosti a kráse býváš netečný.

Až na obloze zase uvidím duhový most,
tak s někým jiným až na jeho konec půjdu si pro radost,
pro hřejivý štěstí a něžnou, sladkou lásku,
a až tam zase potkám sedmikrásku,
tak pak jí řeknu, jak i s tebou to teď mám:
"Já zase se budu smát, ale ty tu budeš zbytečný a SÁM." 
                            srpen 1999



V rozkvetlé orchideji ukryl se můj sen,
jak motýl s křídly od Rembrandta vylétnul ven,
nad květy z damašku a nebeské duhy,
tak dálkou zmámený, jen nejistota ho studí.
Tam na konci tápání, až ve slunce lesku,
pak vykrouží další svou umnou arabesku. 
                        říjen 1999



Touha,
křehká víla z mořských pěn
posílá vzkaz v mušli.
Moře pláče,
tichounce naříká,
slzy ve tmě schová do lastury.
Polibek víly.
Jen se jí dotknout,
dá Ti víru a křídla.
Potopit se do hlubin,
na slunci otevřít lasturu.
Perla. 
               červenec 2000



V dálce za zavřenými víčky,
jiskřičkou jak plamínkem svíčky,
probudí Tě ráno první svítání.
Jen otevřít oči stačí,
za okny uvidíš strom ptačí
a vzlétneš ke Slunci bez křídel mávání.

Slunce Ti dá sílu
a naději a víru,
že se ráno vždycky první probudíš.
Pak uvidíš dvě rozzářený oči,
kolem kterých se Tvůj život teď točí,
ve kterých se vždycky zase utopíš.

Ty oči plachý laně,
co čekaj na tvý dlaně,
kterýma tak něžně pohladíš.
Ty oči krehký víly,
tak počkej ještě chvíli
a možná smysl žití pochopíš. 
               září 2000



Moře zpívá do dálky,
že i velký holky ztrácej korálky.
Korálky snů, lásky, radosti.
Co tu propast slzí teď přemostí? 
               červen 2001