Martin Koňařík
ZE STANICE BEZNADĚJ

I.

Otevřte bránu.
Otevřte dveře.
Otevřte okna.
Otevřte srdce.
Otevřte všechno!
Slyšíte?!
Otevřete se!

Vždyť kudy má se vrátit naděje,
když jsou dveře k srdci zavřené?
Cožpak smíme nutit lásku
zadními vrátky chodit?
Ne brána k srdci,
ale zadní vrátka měla zůstat zavřená,
upřímný cit nemusel by se hrbit,
naděje dřít si kolena.

Můra není modrý motýl,
nepatří světlu, ale tmě,
tmě černé jako pochybnost,
jež hlodá teď ve mně.

Proto odpusťte mi, prosím,
mou smutnou nejistotu,
že chodím tu beznadějně
kolem drátěného plotu
jímž pole lásky naší
je stále obehnané,
že strach mám o rostlinku,
když ostrý vítr vane.

Jsem větrem ošlehaný rolník
a má zkušenost je trpká.
Semeno jsem zasel,
však půda je as tvrdá,
nebo plevel růstu brání?
Bezradně tedy čekám...
Co sklidím?
Nemám zdání.

 

II.

Čistá láska se už asi nenosí
Místo žáru v srdci
hrnem si oheň přímo do klína
chodíme po žhavých uhlících
sazemi pokreslujem duši
a jenom početné vrstvy svetrů
smí nás chránit před chladem.
Není to trochu málo?
S tím bych měl být jako spokojen?

 

III.

Jiskřičku naděje už neumíme rozdýchat
a před světem celým úzkostně ji chránit,
místo toho tupě jenom čekáme zda vyhasne,
nebo snad les zdali chytne od ní.

Pro jablka kouzelná do koruny stromů
dávno neumíme vyšplhat,
už jenom občas ledabyle stromem zatřesem,
potom to natlučené, červivé a shnilé
si v krásně upletených koších domů odnesem.

Pěkně děkuju!
Tak pro tohle jsem žil
a podél trati rychle utíkal?
Tohle přece není to, o čem jsem snil!
Raději půjdu, odpusťte mi,
já musím hledat dál.