Martin Koňařík
NOC NAD CHICAGEM

Za okny zimní je den, mrazivý, bílý,
blíží se kvapem hodina polední,
vzpomínám sám ve volné chvíli
na naše setkání poslední.

Náhle ruch všedního dne opouštím,
Chicagský záliv přelétám.
Chtěl bych být s ní, moc po tom toužím,
nad velikým městem se ocitám.

Na chvíli dotýkám se runwaye
letiště Maigs na ztichlém ostrově
a pak se vznáším výš a výš,
výš než mají ptáci skrýš
tam ve střechách mrakodrapů.
A k obloze plné hvězd volám:
Kdepak dívko jsi, kde spíš?

Létám nad městem setmělým
a zimní noci vnímám chlad.
Kéž by svým něžným obětím,
zároveň vroucím,
zároveň nesmělým,
tělo mé zkřehlé mohla hřát.

Na kterém asi předměstí
ta tmavovlasá dívka spí?
A zdali jsem já součástí
toho o čem právě sní?

Však tolik domů všude kolem,
tolik bytů a lidí v nich!
Má naděje je v oceánu beznaděje vorem,
vzchopit se snaží ze všech sil posledních.

V dáli nad hladinou jezera
obzor začal se bledou barvou ptát,
zda po noci probdělé,
dokud je čas, ještě za šera,
neměl bych se domů brát.

Ale já hledám stále dál.
Čím bych byl, kdybych to teď vzdal?
A náhle vidím svých snah cíl.

Je krásná.
Je spanilá.
Ona ze spánku se usmívá.
Jen se jí dotknout, pohladit,
ruku její do svých vzít.
Smět jí tak na tvář hebkou něžně políbit.

Najednou ale je tu světlo denní,
vidím slunce v oknech mrakodrapů,
vrací mě zpátky, je už po poledni
a já nechtíc, však přesto chápu,
že všechno byl jen krásný sen
a já že šípem zasažen
jsem byl a opět budu snít,
že kalich hořkosti jež
soužení lásky přináší
zase až do dna budu muset pít.