Martin Koňařík
RANNÍ DÉŠŤ
Prší. Ve tři čtvrtě na sedm ráno je již světlo. Prší a déšť odplavuje zbytky špinavého sněhu, který tak dlouho vzdoroval paprskům slunce včerejšího dne. Ulice jsou skoro prázdné, to asi tím deštěm. Jdu jednou z nich, je dnes tak jasná, to proto, že javory, které ji lemují, po celý týden prořezávaly něčí pilné ruce. Jsou z nich zase jen rovné kmeny s malou bambulkou nahoře. Ale brzy přijde jaro. Z malých pahýlků vyraší lesy větviček plné pupenů a z nich zase ty velké zelené listy. Brzo budou mít znovu tu krásnou kulatou korunu, jež je kolemjdoucím příjemnou ochranou před deštěm i sluncem. Teď jsou to ale jenom holé pahýly lemující ulici.
Ještě je brzo. Všechno má svůj čas.
Najednou jsem v mysli někde jinde. Vidím zelenou louku plnou různobarevných kvítků. Obloha je krásně modrá, vítr si pohrává s listy stromů. Nikde ani živáčka. Jen zelené kopce a na nich louky a lesy. Tu vidím ve větru, jak třepotá se cosi. Je to motýl. Krásný velký modrý motýl. Jakou barvu má ten motýl? Prosím, řekněte, jakou má barvu? To přece není jen tmavě modrá! Prosím, jakou má barvu motýl v mém snu?
Zvedá se vítr. Už neslyším skřivana. Létal celou dobu nad polem, ale už tam není. Stromy se ohýbají. Stébla se až k zemi kloní, vzduchem létají okvětní lístky. Kde je ten motýl? Najednou není a já, já nevím jakou měl barvu. Proboha, řekne mi to někdo prosím?
Šel jsem, abych se zeptal básníků na barvu toho motýla.
Odpověděli: barva jeho byla krásná, nádherná, jako duha proměnná.
Věru, popsali ho slovy barvitými, ale mně to poznání nepřineslo.
Zeptal jsem se těch co prošli svět, aby oni řekli mi, zdali už tu barvu někde na svých cestách viděli.
A říkají - je modrá jako moře v Zakynthoském zálivu na pláži Navaggio. A já zase nevím nic, protože nejsem zcestovalý.
Zeptal jsem se malířů, těch z Karlova mostu, co prodávají obrázky Pražského hradu. Mají tolik olejových tubiček a každá má své jméno. Ať mi to oni řeknou!
Ale neřekli mi nic. Mluvili cizím jazykem.
Zeptal jsem se tedy dětí na tržišti a oni se smáli a volali:
To nevíte, pane? Je modrý, tmavě modrý!
Ale jaká je ta modrá? křičel jsem.
Neodpověděli mi více, mysleli, že blázen jsem.
Jen malá dívenka v červenobílých kostičkovaných šatečkách s páskem, která si dosud hrála na rohu ulice, najednou povídá:
Je modrá, pane, modrá jako večerní obloha, dřív než vyjde měsíc a hvězdičky.
Děkuji ti, dívenko, děkuji.
Ano, můj motýl byl jako večerní obloha, když už slunce dávno zapadlo a nezbyly ani žádné červánky. Jeho barva přecházela ze západu od blankytně modré u úponu křídel až po tmavou modř pozdně večerní oblohy. Tam na východu, na konci jeho křídel se třpytily první hvězdy. Jsem šťastný, protože už vím, jakou měl můj motýl barvu!
Stojím v ulici lemované pahýly čerstvě prořezaných javorů a mou hlavu smáčí déšť. Roztřásl jsem se zimou. Proč tu postávám tak zmáčený? Proč mám na prstech modrý pel? Stírám modrou perleť, jež na prstech ulpěla mi a ztrácím se na křižovatce.
Ještě je brzo. Všechno totiž má svůj čas.