Martin Koňařík
TELEFON
Telefon zvoní.
"Haló? Prosím? Kdo tam?"
Zas tam nikdo není.
Zazvonil znovu, tentokrát rychle jsem jej zved.
A nic. Byl slyšet jenom tichý dech.
"Jsi to ty? Řekni: Jsi to ty?"
běžel k ní zpátky hlas můj po drátech.
Polknutí a pak hlasem rozechvělým
jen v souhlas přitakala: "Ano jsem".
"Ach, to jsem rád, že voláš,"
říkám jí s úsměvem.
A ona že prý to omyl byl, že číslo špatné vytočila.
"To je ale škoda, já myslel, žes mě slyšet chtěla,
že chybím ti, že stýská se ti."
Jak krásná slova by to byla!
A pak chvíle ticha a potom otázka zda jsem tu sám.
A nato k svému překvapení slyším, jak odpovídám:
"Ne, nejsem sám.
Jednu múzu u sebe tu mám."
A zas ta dlouhá, dlouhá chvíle tichá,
co pohár hořkosti srdci mému míchá
A do ní smutné: "Promiň, já rušit jsem nechtěla,
To omyl byl, já ze zvyku jsem tvoje číslo vytočila"
Na to už jen "tu-tu-tu-tu" telefon smutnou píseň pěl,
A já dál tam stál a do těch hluchých drátů vyprávěl,
Jak jsem si plátno připravil, štětce rozložil a barvy rozdělal
A múzu co tu se mnou byla, rychlými tahy maloval.
Pospíchat jsem musel, neboť obraz její rychle se vytrácel.
Jak orel střemhlav když se po kořisti vrhá
A pak jen křídly mocnými mává a v dáli mizí
Vzpomínky na ní nepřítel čas mi z mysli odnášel.
A já už týden neviděl jsem její tvář.
Víc než týden necítil jsem její zář.
Rychle jsem tedy štětec v barvách namáčel.
A co v mysli z ní mi ještě zbylo, na plátno spěšně přenášel.
Tu tvář, tu zář,
Ty chvíle, ty cíle,
Ty vzpomínky, co se v mlhách ztrácí,
Tu lásku, jež se nevrací,
Tu dívku, co nenalezla klíč.
Ten cit, jemuž brání pevná mříž.
Ten stesk, co metrem nezměříš.
Tu bolest, jíž na vahách nezvážíš.
Telefon mlčí, nezvoní už víc.
Však moje ústa křičí, řvou tu z plných plic:
"Haló!"
"Vrať se!"
"Jsem tu sám!"
"Jen s tvým stínem po nocích rozmlouvám."
Ale jak, jak jí to teď říct?
Telefon mlčí.
Nezazvonil víc.