Martin Koňařík
TRAMVAJ ZE STROMOVKY
Bílá tramvaj u nástupního
ostrůvku
polyká letmé představy,
kouř z cigaret stoupá výš
a s ním nahoru se vznáší
nevyřčené otázky i
nepopsaná tíseň.
Ptáci nezpívají, či
nejsou slyšet
a lidé nemohou pro množství
slov.
Jen kola aut dlažebním
kostkám
zpívají svou zvláštní,
hrbolatou píseň.
Cesta přes letenskou pláň
není rovná
a ani s tyčkou, ty můj
stromečku,
přímo vzhůru nedokážeš
růst?
Jsou ti čtyři roky malé děvčátko,
ale bude ti čtrnáct, čtyřiadvacet
a bude ti víc,
slunci i dešti budeš
nastavovat líc
a z drobounkých kvítečků,
které tady sbíráš,
možná jednou vyroste tvá
láska.
Ale jenom možná, jenom
snad.
Možná jinou píseň budou
tvoje oči hrát,
jiný příběh tvoje srdce
snít,
stejnou, jakou hrávala tvá
máma
stejný, jako táta, dřív
než začal pít.
Lidí na ostrůvku ubývá,
pivo na stolech dávno
ztratilo svou pěnu
a hudba přestala hrát.
A smutno mi je jako nikdy.
Asi se člověk neměl příliš ptát.