autor neznámý,
úprava Martin Koňařík
MATEMATICKÁ BALADA

Předpokládejme - je dána
na nekomplexní rovině
zahrádka, dům a v něm Nána,
jenž vyšla právě z kuchyně.

Však brzy se zas vrátí zpátky,
šla totiž jen do zahrady
a než se mihne znovu vrátky,
řeknem další předpoklady.

My předpokládat bychom měli
tu zahrádku jen zcela nuznou,
aspoň s jednou hlávkou zelí
reálnou, od nuly různou.

Ta hlávka budiž všude hladká
se spojitými lupeny
a dužinatá její patka
nechť reálné má kořeny.

K-násobné a víceznačné,
opředené vlákénky.
Též možno připustit, že lačné
tu hlávku žerou housenky.

A nyní, když jsme pověděli
ty předpoklady o tom zelí,
tak uveďme si ještě krátce
též předpoklady o zahrádce:

Nám předpoklad by přišel vhod
že ve všech špriclích definován
byl kol zahrádky této plot
jenž každý rok byl opravován,

což pro zahrádku znamená,
že byla ohraničená
před dobytkem, kluky, skotem
neprázdným a hustým plotem.

A ještě další dispozice -
těch zahrad kolem bylo více
a tyto z úspory či nouze
vždy jediný plot dělil pouze.

Pak ovšem ihned každý poví,
a nemůže se poplésti,
že když plot patřil sousedovi,
zahrádka byla oblastí.

Však kdyby plot ten sletěl na zem
a jiný plot se udělal,
tu ze zahrádky by se rázem
Stal uzavřený interval.

Teď předpoklady nechme stranou
a pohleďme do zahrádky;
hle, Pepík jde za naší Nánou,
již stojí těsně za vrátky.

A nedalo mu velkou práci,
ba možno říci vůbec žádnou,
by k Nanynce orientaci
sám zvolil si jako kladnou.

A již se blíží ke své dívce
po spojité, hladké křivce
a po konečném počtu kroků
se zastaví po jejím boku.

A pozoruje dívčinu,
jak její nožky gazelí
šlapou do trávy množinu.
A v tom spatří koš na zelí!

A jakmile koš uviděl,
tu rázem cítil v hlavě bol
a vzrušeně své Náně děl:
"Ten koš je hyperboloid!"

"Ach neklam sebe milý hochu"
mu praví Nána zardělá,
"vždyť zborcenou již dneska plochu
tu žádný proutkař nedělá.

Ten koš je kužel komolý,
vždyť chodil jsi přec do školy
a učebnice od Čecha
tě na pochybách nenechá."

"Ó, já školy mám, to zas ano,
já, místo bych pás stádo hovad,
jsem dokazoval, milá Náno,
že kužel může existovat.

Však na tohle ti řeknu, že
to kužel být nemůže.
Vždy na podzim, když nastává
z polí brambor svážení,
neprázdných košů množina
mě utvrzuje v domnění,
že zborcené to plochy jsou,
a ti, kdo tvrdí opak, lhou!"

Na tato slova kurážná
se Nána trochu zarazí,
však myšlenka vtom odvážná
ji vysvobodí z nesnází.

"Hleď, milý Pepo, máš-li mě rád,
tak musíš mi teď, dokázat,
že koš je plocha zborcená,
sic naše láska skončená.

Já sama dám ti potom košem
a zítra půjdu za Milošem
a ty pak můžeš k čertu jít
tu větu nelze obrátit!

Mně k pláči bylo by i k hoři
a kladla bych si za vinu,
neuspořádanou že tvoří
tvé znalosti ploch množinu.

"Ó, milá Náno, jak dokázat,
že k nekonečnu mám tě rád
a množinu že mívám vloh
pro uspořádání všech ploch!

Má láska větší je než vloni,
z čehož pak snadno vyplývá,
že je to funkce monotónní,
roste nad každé kladné K.

Já láskou žhnu v nitru i zvenčí,
tvou lásku pozbýt, toť můj skon,
byť byla by snad ještě menší
než libovolné epsilon,

já přece bych k ní definoval
své vhodné delta kladné
a v duchu bych se utěšoval,
že je to víc než žádné.

Hleď, milá Náno, právě jsi
dala koš svůj v sázku
a já chci jednat dle tvé vůle,
však neztratit tvou lásku.

Neb slovům nevěříš-li snad,
pak láska moje plamenná
ti činem spěchá dokázat,
že koš je plocha zborcená.

Mně důkaz nedá velkou práci,
že pruty v něm jsou mimoběžky,
když nelze provést komplanaci,
já sednu na koš, jak jsem těžký."

A jakmile to Pepík řek,
tak celou vahou na koš sed
a než se zase pozvedl,
komplanaci provedl.

Nána pláče, naříká
a s hlávkou zelí kráčí dvorem.
Je naštvaná na Pepíka,
že důkaz lásky vedl sporem.