Jaroslav Seifert
JARNÍ
Slečno, sedíte u stroje v kanceláři,
na prsty vám jarní slunce září
a ruce se vám chvějí, ješíši kriste,
na procházku jistě chtěla byste.
Viďte, život je nadmíru krásný,
lavička v parku je sice hodně tvrdá,
když ale člověk miluje, celou duší básní
a ani tím tvrdým dřevem nepohrdá.
Já vím, milovat není jen tak,
člověkem příboj lásky sem tam hází,
chviličku letí vzhůru do oblak,
sluneční paprsek ho doprovází,
najednou ale země neúprosná tíže
nazpět ho dolů srazí
a tvrdá skutečnost ho k zemi víže;
z toho si nic však nedělejte, za chvíli prudce
ku hvězdám vzletíte, padajíc do náruče,
neboť jste mladá, je vám dvacet let
a v době té je každá veselá láska smutná,
neboť láska je jako celý svět:
je sice hořká, ale sladce chutná.
A jestliže mně věříte a mohu vám dát
radu přátelskou a pravou,
nebojte se, slečno, nikdy milovat;
a políbí-li vás někdo ve tvář pravou,
nastavte levou.