Jiří Wolker
SMRT
Smrt jsou jenom bílá boží muka
na rozcestí, v poli.
Dlouhá cesta utrmácí,
nohy bolí,
oči jako smutní ptáci
na trávník se posadí,
ruce zemi pohladí.
Pro člověka
je zem jako postel měkká.
Usneš. Nebe vyzvání
klekání,
kraj je bílý jako z mléka,
srdce pije, hlava leží,
oblaka jdou bez otěží,
nebe táhnou za sebou.
Potom
nad tebou a křižovatkou
velké světlo rozsvítí se.
Divem ztichneš jako pěna.
A v tom světle políbí se
muž a žena.
To už ani ve snu není,
to je spíše probuzení.