Hranický den str. 04 Hranicko a Přerovsko, 25.4.2006
autor: Dagmar Rozkošná
Nestor folkové hudby Žalman napsal už přes pět set písní
Patří ke stálicím naší folkové scény. Zádumčivost jeho prvních písniček mu vynesla přezdívku Žalman. Jako dvaadvacetiletý, v září 1968, už spoluzakládal skupinu Minneseangři. Jeho hit z osmdesátých let „My vyhnaní z ráje, jdem zpátky do lesů“ se posluchačům dostal natolik pod kůži, že ho dodnes hrají u táboráků. Pavel Žalman Lohonka za bezmála čtyřicet let, kdy se pohybuje na české hudební scéně, však dokázal své příznivce oslovit daleko větším počtem písniček. Některé z nich si jeho obdivovatelé mohou poslechnout na koncertě, který se uskuteční zítra ve 20 hodin v sokolovně v Kojetíně.
Mohl byste svým příznivcům prozradit, co vás v současnosti nejvíce zaměstnává?
Nejvíc dokončování cédéčka, které jsme právě dotočili a je před závěrečným mícháním. Teď ho všichni posloucháme a děláme si poznámky, co bychom ještě mohli vylepšit, upravit nebo dodělat. Bude to pestré album, kde budou velmi různorodé písně a myslím, že někteří lidé budou velice překvapeni a někteří možná i pobouřeni, ale samozřejmě, že v základu jsme to pořád my čtyři. To je taková hlavní věc, která mě zaměstnává a kromě toho samozřejmě jezdíme a hrajeme, čili děláme to, co je pro nás obvyklé.
Připravujete novou desku. Jaké písničky na ní posluchači uslyší? Je těžší přicházet s novými a novými skladbami, kterými je chcete oslovit?
Deska má pracovní název Zatracený písně. Mně se ten název líbí a možná už tak zůstane. Písničky na ní budou skoro všechny nové, pouze jedna píseň je starší - kdysi jsme ji nahráli už s Minnesaengry a teď jsme ji jinak zaranžovali. Některé písně z desky hrajeme už na koncertech, abychom na ně publikum nenásilně připravili. S novými písněmi se to má tak - čím jsem starší, tím je pro mě psaní těžší a trvá déle. Spíš jde o náměty - o to, jak je uchopit a jak je zpracovat. Napsal jsem už přes pět set písní a mohu říct, že mě to pořád baví. Nechci těžit z toho, co jsem udělal, potřebuji jednou za čas přijít s novými písničkami, protože myslím, že lidi to ode mne stále očekávají.
Když se ohlédnete za minulostí, které období ve své kariéře považujete za nejúspěšnější?
To se dá dost těžko hodnotit, ale myslím, že to bylo v osmdesátých letech, kdy se folková muzika těšila velkému zájmu publika, hlavně středoškolských a vysokoškolských studentů. To byl skutečný vrchol - koncerty bývaly vyprodané a na Portu se běžně sjíždělo několik desítek tisíc lidí. Za dobrou považuji také počáteční éru Minnesengrů, těch prvních zhruba pět šest let, zároveň si ale myslím, že docela úspěšné období je i se současnou kapelou, se kterou hrajeme už devátý rok.
Jak se změnilo vaše publikum od doby, kdy jste s kariérou zpěváka a muzikanta začínal?
Publikum se samozřejmě mění, protože se mění i doba, ve které žijeme. Když jsem začínal, publikum přesně vědělo, na co chodí, ty písničky znali, opisovali a nahrávali si je. Protože tehdy jsme ještě žádné desky neměli, lidi si hodně nahrávali koncerty na nejrůznější kazeťáčky. To bylo publikum, které s námi začínalo a vyrůstalo a samozřejmě s námi i stárne. Dnes na nás chodí různí lidé, ze všech sociálních i věkových vrstev. Tenkrát lidi hodně četli mezi řádky, dneska spíš chodí na písničky, zazpívat si, ale i zavzpomínat. Také samozřejmě chtějí perfektně provedený program.
Jakému koníčku se věnujete ve svém volném čase?
Ve volném čase rád vařím. Baví mě to, ale nechci psát žádné muzikantské kuchařky, to si nechávám pro sebe. Snažím se i odpočívat, hodně čtu. Nemám nějakého úplně vyhraněného koníčka, jsem rád na chatě, kde dělám takové ty různé chatařské práce. Myslím, že jsem nenáročný člověk, takže ke svojí zábavě nepotřebuji žádná rafinovaná adrenalinová šidítka.
Jaké máte plány do budoucna?
Jednoduché - aby kapela fungovala, drželi jsme při sobě a aby na nás chodili diváci. Všechno se mi teď točí kolem muziky, ale taky kolem mého uspořádání rodinných záležitostí. Hodlám se vrátit zpátky do Českých Budějovic, kde je klidněji a mám tam děti a otce.
