První sluneční paprsky přivítaly kapičky rosy třpytící se na stéblech trávy a svěží vánek si pohrával s malinkými perličkami na tenkých vláknech pavučin, natažených mezi stonky kopretin, které se pomalu otvíraly novému dni. I mé srdce se otevřelo. Otevřelo se té vší krase kolem. Chvíli jsem pozoroval dva modrásky, kteří se honili nad loukou. Jejich křídla se rychle třepotala ... byla tak krásně modrá ... tak blankytně modrá ... jako dnešní obloha. Tak modrá.
"A proč vlastně modra?" ptal jsem se sám sebe. "Proč se tahle, zrovna tahle barva jmenuje modrá? Kdo jí dal to podivné jméno? Kdo měl to právo?"
Zarazil jsem se a chvíli přemýšlel nad významem slova MODRÁ. Lidé říkají, že voda je modrá. A nejen říkají. Vždyť každé malé dítě ví, že má vzít modrou pastelku, když má nakreslit vodu. Vodu v potoce, v řece, ve sklenici. Ale vždyť voda není modra! Zrovna tak ani v řece hluboko pode mnou nebyla voda modrá. A ani oceán není modrý! A vlastně ani to nebe není modré! Nebe je vzduch a kdyby byl modrý, tak kolem sebe nevidím ani sýkorky, ani borovice ani modrásky, jen MODRO!
Probral jsem se ze zamyšlení a byl jsem zmatený. Ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách. Člověk je přece jen zvláštní tvor.
Pomalu jsem si sbalil uesku a vydal se vstříc slunci. Putoval jsem hustými lesy, loukami, míjel malé vísky uprostřed divočiny v horách, brodil se vodou, putoval horoucím létem i sněhovými vánicemi. Nikdy jsem slunce nedostihl. Nikdy jsem nedošel ke svému cíli a přesto jsem šel dál a dál, tak jako řeka. Věřil jsem, že jednou snad, kdesi v daleké budoucnosti se to někomu podaří. Někdo přemůže čas i prostor a podaří se mu odpoutat se od všeho pozemského, co ho tolik svazuje. Vzlétne vstříc slunci.
Slunce mi dneska zase uteklo, ale já se nevzdám! Ustlal jsem si v mechu pod korunami stromů a koukal nahoru k modrému nebi. Teď už nebylo blankytně modré ... potemnělo ... bylo temné a tajemné. Ruce stromů se ve větru navzájem dotýkaly a občas mezi nimi probleskly střípky minulosti, kterým lidé, ti podivní tvorové, říkají hvězdy. Už jsem nepřemýšlel nad tím, proč se jmenují hvězdy. Byl jsem zas o kousek dál ... byl jsem o něco blíž svému slunci. Byl jsem šťastný!
"Vždyť je to tak lehké, být Ničím!" chechtá se to prázdné Nic a jeho hlas se pomalu ztrácí v Ničem ...
"Pojď jen blíž, neboj se! Vždyť Nic přece není ... všichni to říkají ... říkají, že Nic je prostě nic a Nic neexistuje. Můžeš snad s klidem a čistým svědomím říct, že jsi někdy viděl Nic? Ne, nemůžeš!!! Nemůžeš ho spatřit! Nic je o krok dál než Ty a Nic umí být neviditelné ... Nic může být všude ... Nic umí zmámit čas a přemůže i veliké dálky zdánlivě nekonečného prostoru. Člověk si myslí, že prostor je nekonečný, ale ... ale je to lež ... a pouhá lidská nevědomost! Tam daleko na konci je Nic ... a člověk k němu pořád směřuje ... létá si po hvězdách ... pořád dál a dál ... blíž a blíž k Velkému Nic ... ničí sebe i ostatní ... Ničí Všechno ... a Všechno není jeho ……. Všechno je tu pro všechny ... Všechno je opakem Ničeho, ale když budeš mít Všechno ... budeš mít vlastně Nic!
Nic je Bezláska ... Bezduše ... Bezmyšlenka ... Bezpřítel ... Nic je NIC!!! A Nic bude mít jednou Všechno ... uaaaaaaaaaaaaaaaachachachachacha!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Nic teď někam odletělo ... pro tento okamžik, pro tuto chvíli tu není ... ale vrátí se, vím to! Jak mám ale proti němu bojovat?
... Nic je jen Bezláska, ale já snad přece ještě umím milovat!
... Nic je Bezduše, ale má duše je stále ve mně!
... Nic je Bezmyšlenka, ale já mám své myšlenky, mám je!
... Nic má Bezpřítele, ale mí kamarádi, ti tu jsou!!!
Nic už se nevrátí!!!!
|
Na vzdušné zámky zvolna usedá prach ... Až naplní se čas a blesk zasáhne zas, zmizí někde bázeň a s ní i můj strach? Otevřu své srdce? Podám svou dlaň? Co nastane pak, až přestanu se bát? Budu lepší snad? Bude o co stát? Bude ještě stále za co bojovat? A zas jsou tu otázky a kde odpovědi brát? Ten s kytarou tu není a jinde ... nechci se ptát. Nezbývá než přemýšlet, než sama začít hledat. Rány nechat zahojit a víc důvěřovat. Teď řeknu si jen: nespěchej "dívenko" už není kam, ve srubu je zamčeno a na cestě je tma ... |
Ticho utichly ulice usnuly hvězdy okolo měsíce a na víčka tvá snesla se tma. Však mysl zajiskřila něco probudila a tak dívenka začala snít. Venku prší. To jsou veliké slzy co z duší, z nebe padají. Venku sněží, to jsou zmrzlé slzy duší jež lásku nepoznaly. |